Víkendovka - Svatý Jan pod Skalou | 17. - 19. 11. 2017

17.11.2017 00:00

Den první: Cesta dobrá, zlá a ošklivá

V pátek dne 17. 11. 2017 započala naše desetičlenná výprava do Svatého Jana pod Skalou na vlakovém nádraží v Plzni. V účasti převládala skautská družina Kamzíků, kterých dorazilo rovních 7. Za vlčáckou družinu Ostřížů se připojil pouze výpravami ošlehaný Doby.

Vlakem v 11:06 směr Praha jsme dorazili do města Beroun před dvanáctou hodinou. Vidina 10 hladových krků nás dohnala do obchodního střediska Kaufland nakoupit zásoby na třídenní výpravu. S trochou štěstí jsme následně nastoupili na autobus, který nás dovezl do vesničky Hostim, odkud nás čekal příjemný půl kilometr pěší túry do naší cílové stanice, bohužel značně ztížený igelitkami plnými dobrot. Povedlo se a my stáli již kolem patnácté hodiny před VOŠ ve Svatém Janu, kde pro nás bylo zřízeno ubytování v kapli (čti: velká místnost s několika postelemi a jedním krucifixem).

Posilněni ďábelskými tousty, které obstaralo kuchařské duo Mário – Lišák, jsme se odhodlali prozkoumat okolí. Za značné tmy se procházka zkrátila na několik málo desítek metrů. Při hlasování, zda pokračovat v prozkoumávání vesničky čítající domků co by na jedné ruce spočítal, nebo si zahrát noční schovávanou v parku sousedícím s naším obydlím, nebylo pochyb o dalším programu.

Deset dvacet a všechny se úspěšně podařilo najít. Po návratu do naší síně byl za program zvolen Kufr, kde jsme se seznámili i s tím, že Hasky si na Vánoce zdobí vánoční stromeček štětkou na záchod. Unaveni vyčerpávající pantomimou nám zbývá sil si pouze vyčistit chrup a za zpěvu skupinky, která s námi sdílela školu, usnout.

 

Den druhý: I bez vody je bláto

Probuzeni, při sladké melodii Sinatrova hlasu, jdeme snídat neméně sladký chléb s nutelou a džemem. Hned po té, jdeme učinit ranní hygienu a připravovat si svačinu na dalekou túru, která nám dnes zpestří celý den. V deset nula nula vyrážíme k dnešnímu hlavnímu cíli – Bubovickým vodopádům. Cestou stihneme navštívit lomy, které jsou prošpikované tzv. úzkokolejkou, kterou nacházíme dokonce funkční, bohužel již na konci sezóny a tak pouze vozící dělníky na rozebírání zbylých kolejí. Počasí nám přeje a sem tam zahlédneme i slunko, které nám bohužel nestihlo dostatečně vysušit cestu, a tak se brodíme v blátem zmáčené cestě. Naštěstí nikdo z nás není taková bábovka, aby se nad tím snad jen pozastavil, a neohroženě šmajdáme ušpiněni dál vstříc vodopádům.

Po několika kilometrech a ještě více zastávkách na doplnění sil perníkem a paštikou s rohlíkem, se pod námi začaly objevovat vodopády Bubovické. Při několika skoro horolezeckých sestupech a výstupech, potkáváme několik jeskyň, které samozřejmě hned prozkoumáváme. Bohužel po vodopádech nám zbylo pouze vyprahlé koryto a tak nám nezbývalo, než si peřeje pouze představit a s touto představou jít zase dále. Cestu jsme si zpestřili několika hrami na takzvanou „bombu“ nebo „povodeň“. Okruh jsme zakončili přes vesničku Srbsko a dále podél řeky a kolem krásných rozmanitých skal do již známé Hostimi, odkud domů trefíme snad i poslepu.

Po příchodu na školu nám opět duo Mário – Lišák připravilo vynikající obědovečeři: buřtguláš s bramborovou kaší. Nabaženi touto dobrotou jsme si zahráli několik her, které nám připravil Hombré a Albert. Následovalo několik deskových a karetních her.

Po setmění se do programu nasoukala hra na upíry a tak opět započalo marné hledání ve tmě schovaných človíčků. Deset dvacet upír, zuby a spát.

 

Den třetí: Návrat králů

Nedělní ráno, zpestřené kakaem, vánočkami a nutelou, proběhlo v režimu pomalého uklízení a připravování na odjezd ze Svatého Jana. Jelikož se nám podařilo nahnat dostatek času, rozhodli jsme se vyrazit na vyhlídku, kterou zdobil obrovský kříž, tyčící se nad naší malebnou vesničkou.

Opět překonaná blátivá cesta nám na svém konci vyjevila nádherný výhled na celé okolí, doplněný krásným počasím. Kdo mohl, fotil, kdo neměl to štěstí a neměl s sebou fotoaparát, snažil se alespoň zapamatovat dech beroucí krajinu ze hřbetu skály, pod kterou jsme měli tu čest být celou naší výpravu.

V poledne posilněni rizotem, vyrážíme v plné polní do 4 a půl kilometru vzdáleného města Beroun, s kterým se loučíme za drkotání vlaku vyšší třídy. Kolem osmnácté hodiny přijíždíme do Plzně a běžíme vyprávět o svých nových zažitcích do náručí maminek a tatínků.

 

Zapsal: Lišák

—————

Zpět